PRÁVĚ HRAJEME: Zahájili jsme již 120. sezónu! Na programu máme Kříž u potoka, Jezinky a bezinky, Na letním bytě, hostují u nás přátelé z ostatních divadelních spolků

Úvodníky S.S.

Úterý 3. 5. 2011

Středa 4. 5. 2011

Čtvrtek 5. 5. 2011

Pátek 6. 5. 2011

Sobota 7. 5. 2011

 

- - -

Úterý 3. 5. 2011

Pátá  Sešlost byla zahájena

I takto lakonicky lze popsat střízlivou slávu spjatou se včerejším otevřením prvního dne boleradické soutěžní přehlídky. Kdyby ovšem mezi námi po dlouhé době nezasedl rekonvalescent Boža Chalupa. Tož vitaj, šohaju!

Jenže on ten včerejší den měl ještě jeden hlubší a skrytý rozměr. Byl to totiž den krve! Nevěříte na symboly? Tak jak to tak jde, že právě na  výroční den lámání oudů a vplétání do kola Máchova Viléma – vlastence, loupežníka a otcovraha – obletěla svět zpráva o kulce v hlavě arcivraha bin Ládina? A že naši hokejoví borci pustili v pár minutách žilou Dánům? A kdyžepak se přinášeli lidské oběti krvežíznivému Molochovi? No dobrá, celoročně, ale vsadil bych se, že zjara nejvíc.

Takže nás nemůže překvapit, že včera uváděná detektivní komedie či (chvílemi) komická detektivka  Osm žen vrcholí nejinak, než kulkou v hlavě neviděného, ale živě tušeného hrdiny. Podle mého soudu jiříkovický oktet dam velmi názorně předvedl, že … . To bych se ale dostal na pole genderově značně nevyvážené. Faktem ale zůstává, že v takové láji zrádných bestií dědu, otci, bratru, švagru, zaměstnavateli a milenci vůbec nic jiného nezbývalo.

Dnes to ale bude veselejší. Budeme dávat Zbojníka! Tedy Robina, nebojte se, žádná krev, jen z dnešního pohledu politicky poněkud nekorektní komedie Osvobozeného divadla v podání domácího souboru. Prostě klasika, která má pobavit, nikoli urazit. No, já myslím, že je to docela dobré, ale to je zase poněkud mravně nekorektní tvrzení ode mě, neb v tom taky hraji.

Závěrem si popřejme vedle pevného zdraví taky trochu štěstíčka, ať nám to organizačně klapne, počasí může klidně zůstat hnusné v současné podobě, protože studený máj (by měl být) divadla ráj.

Hezký večer přeje a něco klasiky na důkaz tvrzení výše sděleného přináší

Stanislav Svoboda

Je pozdní večer – druhý máj –
večerní – je lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Viléme! Viléme!! Viléme!!!“

 

Středa 4. 5. 2011

Domácí hřiště

je vždycky horkou půdou. Letošní Sešlost je pro domácí napínavá dvakrát – v probíhající sezóně máme totiž na repertoáru tři, podle našeho soudu konkurenceschopné kusy, a tak jsme neváhali, využili možnosti dané regulemi přehlídky a přihlásili dva. Nasadit všechny, to už by bylo asi trochu moc, pravda.

Na toto téma píši proto, že jsem dostal několik dotazů, zda-li je to férové vůči ostatním účastníkům. Odpovídám jednoduše, tuto možnost mají všechny soubory přihlášené do soutěže. Za sebe, tedy ředitele přehlídky, můžu směle odpřísáhnout třeba i na holý pupek, že jiné kritérium, než je kvalita inscenace a dramaturgická vyváženost divadelního týdne, nepřipadá pro nasazení jednotlivých titulů v úvahu. Organizační výbor bude ledva rád, když se konkurence ještě zostří.

Včera jsme – vlastně jste – mohli zhlédnout první boleradické želízko, zřídka viděný titul Osvobozeného divadla Robin Zbojník. Já jsem ji tedy neviděl, zato hluboce cítil takříkajíc „za hadrami“. No a odtud to nevypadalo až tak špatně, jak snad mohlo z hlediště. Ale hodnocení poroty si můžete přečíst v recenzi níže.    Každopádně    na    hře    ještě  musíme zapracovat (povinná špetka popela na hlavu jako výraz pokory).

To když sledujete hru a výsledky slovenských hokejistů na domácím hřišti, mohlo by být popela shůry podstatně víc. Doporučuji poslechnout si „vlastenecké“ komentáře ve slovenské televizi; nabudete pocit, že to, co vidíte v přímém přenosu je vlastně úplně jiný zápas domácích chasníků. Trocha pokory by ani tady nezaškodila.

A co dnes? Milovníci Járy Cimrmana vědí své a už se těší na Sivické, jejichž půvabné zpracování aktů z géniova přebohatého života boleradická prkna dobře znají. Sluší se připomenout jejich loňskou nominaci a úspěšnou reprezentaci kraje ve Vysokém nad Jizerou.

Připomeňme si zde alespoň výmluvný Mistrův epitaf: Budoucnost patří aluminiu!

To je opravdová hloubka lidského génia! Klobouk dolů!

Hezký večer a příjemnou zábavu přeje

Stanislav Svoboda

 

čtvrtek 5. 5. 2011

Cimrmani ze Sivic

včera podle očekávání zaperlili. Jejich podání Svěrákových a Smoljakových textů je opravdu neotřelé, humor i komické situace vypointované, typy a charaktery až okouzlující. A co víc: nádherná, hravá čeština původní předlohy v jejich podání netrpí na úbytě, je skutečnou oslavou našeho jazyka mateřského. Při těchto řídkých příležitostech se mi vždy vybaví bonmot Jana Wericha o nepřeložitelnosti kulaťoučkého jablíčka.

Včera to byl vůbec vlastenecký den. Naši hokejisté vybojovali v lítém boji vítězství nad Finy. Jsem už ale nejspíš zapšklý dědek, neb mě při těchto sportovních utkáních dráždí poskakující davy skandující Kdo neskáče není Čech! Hop, hop, hop! Ke skepticismu mě vedou hned tři důvody: jednak je to heslo hloupé samo o sobě – jsem snad pouťová opice na červeno-modro-bílé gumě?  Také je mi toto spojení symbolem laciného fangličkářství, kdy se vlastenecké city probouzejí toliko při příležitosti hemžení se sportovců na ledové či travnaté ploše a to tehdy, když my vyhráváme. Prohrávají zásadně oni, mizerní hráči.

Druhým důvodem mé nechuti je prostý fakt ohrožení stavební statiky. Tribuny rozhoupané tunami fanouškovské hmoty –  no nevím, nevím, ono to jednou řachne.

A třetím je ten, že si ani hópnót nemůžu, protože jsem Moravan. Tedy ne Moravák, obyvatel folklórní rezervace na východě republiky, jak se často jaksi mimochodem uvádí. Moravan jsem, nehledě na utilitární důvody, jež vedly Otce národa Františka Palackého k tomu, že si vymyslil jednotný český národ „v Čechách i v Moravě“. Přesto si troufám tvrdit, že bych byl schopen pro svou vlast – Českou republiku – udělat víc, než jen skákat na tribuně.

Tak kam, himbajs šůviks, zmizelo tradiční povzbuzování Do toho!

Tož dostal jsem se kamsi bokem, zpět k divadlu. Dnešní program bude docela napěchovaný: v podvečer nás čeká host zcela neznámý, soubor neotřelého názvu, Lehká mozková dysfunkce z Kunštátu. A když poprvé, tak se vší parádou. Muzikál – originální, autorský, v rozmáchlé výpravě i obsazení, a to vše s živým hudebním doprovodem. Máme se na co těšit.

Večer to bude druhé boleradické želízko v soutěži, a já ho šacuji na černého koníka (promiň, rejžo), inscenace divácky velepopulární Babičky.

Takže doporučuji lehkou odpolední krmi, moc se nenalívejte, ať pak nelítáte, a jdeme na to.

Příjemný večer, milí diváci.

Stanislav Svoboda

 

pátek 6. 5. 2011

A Hard Day – Perný den

zpívají Beatles a mně se nápěv této písničky po včerejšku usadil v hlavě jako (rakousky) příslovečný Ohrenwurm – ušní červ. Plně vytížené jsou pro všechny organizátory přehlídky bez rozdílu všechny dny, ale čtvrtek, to tedy byla fakt síla. Když pominu takovou drobnost, že většina

z nás Mrštíkovců chodí do práce, dva soubory na place v těsném sledu jsou něčím, co připomíná  řízení dopravy na Manhattanu.

Kunštát musel vypadat jako Rusko po válce, samá (slaměná) vdova či vdovec.

Z každého stavení přijel totiž do Boleradic aspoň jeden zástupce. No, možná drobně přeháním, ale vypadalo to tak. To bylo lidu! Kdo všechno přijel? Pan Starosta s paní Starostovou - Režisérkou, jejich děti, pak staršina obce Frantin stejně jako letošní první novorozenec Tomášek, dále Pepíček a Mařenka, Ondřej od sousedů, taky na Vaška nesmíme zapomenout, rocková Kapela – fakt silná – dále stará Dialýza (nebo Hypofýza?), mladí Hormoni, staří Bacilové, taky dlouhá Sračka (zopakuji-li jen jedno tvrdší slovíčko), poněkud toporně chvíli postál i pan Pyj včetně majitele a obsahu přineseného v měchu a další a další. Roztomilé, barevné, hravě bigbítové představení mělo sice  malinko mentorský nádech, ale radost, jež čišela ze všech účastníků, byla hmatatelná. Prostě milé.

A zatímco se obecenstvo i s Lehkou mozkovou dysfunkcí bavilo, v zákulisí to jen vřelo. Nestává se každý den přehlídky (v perný ovšem běžně), že onemocní jedna z hlavních představitelek soutěžního vystoupení, nota bene domácího. A že by se podařilo výpadek za pár hodin nahradit dalším domácím kusem, to se nestává ani v perné dny. Tipl bych si, že všechna možná pojítka jsou vroucí ještě teď (mrkněte se na hodinky).

Ale ó ne sranda, vážení, smekám klobouk. A výsledek? Prostě báječný, celý soubor v tahu

s Maryšou v podání Janči Glocové drtil publikum záplavou ryzích emocí tak, že sotva dýchalo. „To že bylo náhradní představení?“ pyšně jsem vyslechl od jedné divadelně velmi rozhleděné dámy poté, co diváci zase nabrali dech.  Díky moc nejen za výkon, ale také za osobní nasazení. Např. Janě  nepomohla ani přímluva ředitele školy při písemce z účetnictví. Docela hloupá (nejen) situace, myslím. Ale ne Jana, adonai!

Dnes – autorský muzikál souboru v tomto žánru pevně usazeného – Sázavy. Dá se očekávat, že Sázavští spustí hudební a pohybovou smršť, zatímco my diváci budeme v modrém plyši rovnat kosti po pracovní smršti celotýdenní. S chutí do toho!

Do toho! Do toho! Do toho!

PS: naši dnes hrají se Slováky, tak oprašuji náš tradiční pokřik.

Stanislav Svoboda

 

sobota 7. 5. 2011

Finito

Zvláštní, vždycky, když Sešlost zahajuji, říkám si, jak by to bylo fajn, kdybych ji už končil. Samozřejmě bez průšvihu. Ale když pak dávám dohromady hodnotící zprávu, je mi naopak líto, že se končí. Hlavou běží  kaleidoskop obrazů zážitky nabitého týdne, slévající se v duhovou čáru. To byl zase fofr. Bude to chtít usadit se k půllitru točeného – sklence vína – štamprličce – dobré krmi – rybníku – na houpačku – na komín – na klín – na strom*, všechno si to zpomalit a znovu přehrát. Materiálu nabídla letošní Jarní Sešlost 2011 opravdu hodně. O tom podrobněji ve zmíněné hodnotící zprávě. Jsou ale důvěrné momenty, které se do oficiální zprávy nedostanou.

Pro mě osobně je to kupříkladu řada rozhovorů s chytrými a zajímavými lidmi, stejně jako úžasné hemžení lidiček v zákulisí přehlídky; nejmenoval bych, to vždycky někoho opomenete a pak to mrzí nás oba. Stejně dost dobře nechápu, jak stíhá redakce Forbíny, když se ke Zbyňovi & spol. dostávají materiály pravidelně s nepravidelným zpožděním. Ale vždycky to stihli do přestávky večerního představení!

Určitě je také nutno ocenit práci nosiče vody, tedy tajemníka poroty Jirky Jandy. Pohupování porotců na hranici rajských potěšení, to je jeho práce. A kvalita této práce se prokazuje tím, že není vidět a že o ní není slyšet.

Tak a dostávám se tam, kam jsem nechtěl, k výčtu jmen. Tož zpátky na zem, jde se děkovat.

Abychom vůbec mohli takříkajíc kopnout do země, jsou potřeba penízky. Ale hodně penízků. Za ty musíme poděkovat našemu největšímu mecenáši, kterým je Jihomoravský kraj a osobně hejtman Michal Hašek jako náš zaštítitel. Určitě je to domovská obec a pan starosta Drahomír Hausner, náš vážený přítel.

Do kasičky přispělo i ministerstvo kultury; ti to sice mají v náplni práce, ale nemuseli by dávat tolik, kolik dávají. Nezanedbatelně přispěly také firmy a soukromí donátoři, jejich přehled najdete na zadní straně festivalové brožury. No a velkou částkou jste přispěli i vy, milí diváci, tím, že naše kulturní zařízení celoročně pilně navštěvujete. A abych nezapomněl, značnou částku získáváme také dobrovolnou prací členů a přátel boleradického divadla, částku, kterou tím pádem nemusíme vytahovat z kapes jinde.

Všem ještě jednou veliké díky.

Končíme. Já osobně vám děkuji za to, že jste to s mými úvodníčky vydrželi a těším se na setkání zase za rok.

Stanislav Svoboda, ředitel přehlídky

 

*nehodící se škrtněte, resp. doplňte vlastní azyl

PS: něco vám tento textík připomíná?