PRÁVĚ HRAJEME: Zahájili jsme již 120. sezónu! Na programu máme Kříž u potoka, Jezinky a bezinky, Na letním bytě, hostují u nás přátelé z ostatních divadelních spolků

Rozhovory

Klára Havránková má detektivky ráda

Jiří Brabec: Cyrana si už asi nezahraji

Helena Zdráhalová stála modelem. Ale jen od krku níž.

M. Wettrová: Když vás něco baví, není to těžké

Jana Glocová: Maryša byla moje praprababička

Alena Čtveráčková: Milujeme Boleradice

 

 

Klára Havránková má detektivky ráda

- - -

Režisérka, herečka a choreografka. To je výčet „rolí,“ které má v představení DS Jiříkovice 8 žen na svých bedrech Klára Havránková. Detektivní žánr není Kláře cizí. Osm žen je jejím druhým vplutím do tohoto žánru.

Takže proč jsi se vrátila k tomuto žánru? Je to jednoduché. Já jsem dostala na výběr: buď 8 žen nebo hru jednoho italského autora. A 8 žen se mi líbilo víc.

Máš ráda detektivky? Mám je hodně ráda. Ráda je čtu, ale určitě bych nedokázala nikoho zavraždit.

Kterého autora detektivek máš nejraději? Jednoznačně Agatha Christie.

Co podle tebe musí mít dobrá detektivka? Musí mít napětí. Musí mít v sobě temnost, aby člověk měl tak trochu strach a odcházel z divadla s pocitem, jestli náhodou někdo kolem mě nespřádá podobné plány.

Bojíš se v životě? A čeho? Bojím. Úplně pořád. Bojím se, že někam přijdu i toho, že někam nepřijdu. Bojím se, že něco řeknu i toho, že něco neřeknu. Prostě bojím se pořád.

Postavy v tvé hře byly uzavřeny v místě, odkud nemohly ven. Stalo se ti to někdy v životě taky? Sice při tom nešlo o život, ale stalo se mi, že jsem byla uzavřená někde, odkud nebylo úniku a nebyl to vůbec dobrý pocit.

A může mít vůbec někdo při detektivkách dobrý pocit? Samozřejmě! Herci na jevišti!

Jiří Brabec: Cyrana si už asi nezahraji

- - -

Je služebně nejmladším členem divadelního spolku v Boleradicích a přesto zde patří mezi nejzkušenější divadelníky. Herec a režisér Jiří Brabec z Brna však nevstupoval do neznámých vod. V roce 2009 hostoval v boleradické inscenaci Zdaleka ne tak ošklivá, …, se kterou se probojoval až na Národní přehlídku jednoaktových her. V loňském roce pak bez váhání přijal pozvánku mezi stálé členy této jediné kamenné scény v našem regionu.

„S boleradickými herci, konkrétně Ivou Kahounovou a Jirkou Merlíčkem, jsem se poznal už při představeních volného uskupení herců Přineslih Hadrián z Římsů a pásma Komedianti jedou, na které navázala inscenace Zdaleka ne tak ošklivá, … Později, když se rozpadlo divadlo Komorní Scéna v Brně, jehož jsem byl členem, to pro mě byla možnost pokračovat v divadelní činnosti. Navíc je v Boleradicích výborná parta lidí, kteří mají opravdový zájem o divadlo. Právě teď jsem to poznal při zkoušení Robina, kdy mi herci, kteří jsou i zkušenými režiséry, pomáhali a radili.“

Jak už jsme uvedli má Jiří Brabec bohaté divadelní zkušenosti. Jak se vlastně k divadlu dostal? „Učil jsem se v učňovské škole Zbrojovky Brno. Ta jako závodní klub měla divadlo Svatoboj. Takže jsem začínal ve svých 15 letech hrát nejprve v pohádkách. S přestávkami (vojna, studium, stavba bytu) to mé divadelní putování trvá již asi 55 let. Později jsem byl obsazován i do velkých rolí a od r.1980 do r.1988 jsem byl na poloviční  úvazek členem zpěvohry státního divadla v Brně. Tam jsem vzhledem ke svým zkušenostem několikrát úspěšně zaskakoval na poslední chvíli za nepřítomné sólisty a později jsem byl již i obsazován při studování nových zpěvoher a operet.“

Jiří Brabec si nevede žádný přesný přehled svých rolí, přesto si troufá odhadnout, že jich je kolem padesáti. Na kterou z nich nejvíc vzpomíná? „Je jich více, ale třeba role Břeňka v Golemovi od  V+W v divadle Reduta, kde jsem hrál po boku Evy Veškrnové a Jiřího Suchého, nebo role Jakuba Grubdle v komedii Oldřicha Daňka Kulhavý mezek.“

Téměř každý herec sní o roli, kterou by chtěl hrát. Někomu se sny splní, jiný musí své sny s ubíhajícím časem pozměnit. Je nějaká role která Jiřímu Brabcovi utekla a už ji určitě nebude hrát? A je nějaká, o které stále tajně sní? „Řekl bych, že už nikdy nebudu Cyrano z Bergeraku, ale moc rád bych si ještě zahrál profesora Higinse v My Fair Lady.“

Jedna z prvních vět, které Jiří Brabec pronesl po vstupu mezi boleradické divadelníky, bylo prohlášení, že by chtěl uvést na zdejší scénu hru Voskovce a Wericha Robin Zbojník. A hned dodal, že by ji klidně i zrežíroval. A proč právě Robin? „Asi před  dvanácti roky jsem v Robinovi hrál v Brně stejnou roli jako teď (Troubu) a zdá se mi, že je málo známá a to je škoda. Také si myslím, že je to taková protiváha celkem vážných her, které jsou v současnosti  v boleradickém divadle na repertoáru.“

Každý, kdo to zkusil, mi dá za pravdu, že režírovat a zároveň hrát, navíc jednu z hlavních rolí, je velmi obtížné. Jak to zvládá Jiří Brabec a která z těchto dvou úloh je jeho srdci bližší? „Robin Zbojník je můj třetí režijní pokus a po těchto zkušenostech musím jednoznačně prohlásit, že lepší je hrát.“

Helena Zdráhalová stála modelem. Ale jen od krku níž.

- - -

Přestože Cimrman důsledně přikazoval, že jeho divadelní hry jsou jen pro muže, u CR Sivice se mezi čistě pánskou společnost vloudila jedna žena. A to na pozici nejvyšší. Režisérkou souboru je Helena Zdráhalová. Po shlédnutí inscenace Akt, jsme nemohli začít náš rozhovor jinak než touto otázkou:

Kdo maloval tenhle obraz? Ten malovala naše scénografka paní Jana Boháčková.

Kdo stál modelem? Takže od krku nahoru „mamka“ a od krku dolů … (chvilka zaváhání, ale jde s pravdou ven) … režisérka.

Čí jsou ty šaty, co nosí mamka? To my vlastně nevíme, protože za tím je dlouhé shánění v brněnských second handech.

Podle čeho vybíráte hry? Máte v tom systém? Je to podle všeobecné shody. Po diskusi všech členů souboru jsme se rozhodli pro tuto hru. Nemáme v tom nějaký systém. Pouze víme, že naše poslední hra bude Záskok.

Co bylo na této hře nejtěžší? Asi při generálce ten poslední tanec – vláček. To byly asi tři hodiny opakování, zpívání, vymýšlení, nacvičování, krokování, přehmatávání, přeskakování,… To bylo nejtěžší.

Neměla jste někdy chuť skočit na jeviště a zahrát si roli mamky? Nikdy. My to máme opravdu dobře rozděleno. Oni jsou ti exhibicionisté, kteří se ukazují na jevišti a já to zase pozoruji z hlediště. Tak to má být.

Poslouchají? Poslouchají. Nebo diskutují. Neodporují. Alespoň diskutují, když nesouhlasí.

Víte už, co bude hrát příště? Ne. Nechte se překvapit. Když se zadaří, tak zase rádi přijedeme.

M. Wettrová: Když vás něco baví, není to těžké

- - -

Pod inscenací divadelního souboru LMD Kunštát je podepsána režisérka a zároveň i autorka scénáře Marie Wetterová. Jak jsme si všimli, celou dobu sledovala výkon svých oveček z balkónu s velkou baterkou v ruce. A tak zatímco ona si svítila na své herce, my jsme si posvítili na ni.

Televizní seriál „Byl jednou jeden život“ patří mezi nejznámější seriály tohoto typu. Jak ale vznikl nápad udělat z něj divadelní hru? U nás na dvoře u udírny, když jsme byli všichni hodně opilí? My jsme zvažovali co budeme hrát a protože poslední dvě naše představení byla dramata: Carmen, kde nám na jevišti umírají mladí lidé a druhá pak autorská úprava muzikálu Chicago, což je opět velmi dramatický text, tak jsme chtěli něco, u čeho bychom si odpočinuli. Původně jsme měli na mysli, že ukážeme, jak funguje internet. Jenže se ukázalo, že já tomu nerozumím a to se pak o tom hodně těžko píše. A kluci mi to vysvětlovali právě na těch postavičkách z tohoto francouzského kresleného seriálu. No a tak vznikl nápad, co tak zpracovat právě toto téma.

Vy si píšete jak text, tak hudbu sami. Jak je to těžké? Já nevím jestli je to těžké. Ono je to vždycky o tom, jestli chcete nebo nechcete. A tady ty lidi to baví a když vás to baví, tak to nepovažujete za těžký.

Kolik máte v souboru doktorů? Jirka je doktor. Zdeněk je doktor. Pak je tam spoustu inženýrů. Asi jen ti dva.

Na jevišti je Vás přes třicet. Jak je těžké ukočírovat tak velký soubor? Je to těžké, protože jsou věkově strašně rozdílní. A ke každé té věkové skupině se musím chovat úplně jinak. Kdybych třeba zařvala na ty malé děti tak, jak řvu na ty velký, tak by bylo za chvíli po souboru.

A s kým je těžší zkoušet, s těmi většími nebo s těmi malými? S těmi, kterým se nechce.

 


Jana Glocová: Maryša byla moje praprababička

- - -

Ve čtvrtek večer nadchla publikum v sále boleradického divadla. Maryša v jejím podání promlouvala k divákům tak silně, že někteří nezadržely slzy dojetí. Janě Glocové prostě tato role sedla a ona sama o ní mluví jako o srdcové záležitosti.

Postava, kterou hraji mi sedí. Je to vesnická holka jako já, takže se do této role dokážu bez problémů vcítit. Vztah k postavě je pro mě silný, protože Mrštíkové napsali tuto hru sice nepravdivě, ale čerpali z události, která se opravdu stala. Skutečná Maryša, která měla otrávit manžela, je totiž moje praprababička. Neotrávila jej a byla to určitě zlatá a hodná ženská, jako všechny ženy z naší rodiny.

Jana nehraje divadlo dlouho, přesto si k němu našla vztah, který je velmi silný.

Divadlo je pro mě droga, odreagování, radost a láska. Hraji celkem krátce od roku 2009, ale opravdu mě to vzalo za srdíčko. Začínala jsem v Cikánském baronovi jako jedna ze služebných. Potom se mi naskytla možnost zaskočit za jednu z našich hereček, pak jsem měla šanci si zahrát i hlavní roli a už to bylo. Divadelních zkušenosti zatím nejspíš moc nemám, ale co není, může být.

V Maryši se kolem ní točí stále dva chlapi. Mladý Francek a trochu starší Vávra. Zvlášť ten druhý jmenovaný ji vstoupil osudově do života. Tak co, Jani, líbí se ti starší muži?

Starší muži mají jistě šarm a eleganci, ale preferuji spíš muže svého věku a o pár let starší.

Alena Čtveráčková: Milujeme Boleradice

- - -

Principálkou souboru ze Sázavy je Alena Čtveráčková, které všichni v souboru neřeknou jinak, než Ála. Přesněji naše Ála. A právě s Álou jsme se bavili o jejich souboru a také o Řecku. Jak jinak, když jsme viděli jejich hru Orfeus nejen v podsvětí.

Proč právě tato hra? My jsme dělali dvě hry současně dohromady. Dělali jsme Horníčkovu louku pro dva, kde hrají čtyři hlavní postavy a pár dalších, kterým pan Horníček říkal lemplové. Ale protože jsme soubor hodně početný a rádi zpíváme, tak to režisér psychicky nevydržel a našel ještě tuhle hru. A my jsme si to užívali. Nakonec i ti, co hráli nejdřív jenom v louce, pak hráli   i tady, aby si to ještě víc užili.

Přijeli jste až ze Sázavy u Prahy. Proč jste si vybrali právě Boleradice, které jsou poměrně daleko od vás? Boleradice my milujeme. Už jsme tady potřetí. Boleradice nás uchvátili tím, jaké jsou jako obec. Je to tu jak v pohádce, ty domečky, ta příroda. A úžasní lidé. Boleradice hráli dvakrát u nás a tak jsme poznali, jací úžasní lidé to jsou. A když jsme řekli, že bychom si rádi tady zahráli, hned se to zařídilo. A tady to divadýlko je strašně pěkný a útulný.

Jaký je repertoár vašeho divadla? My jsme hudební divadlo, protože strašně rádi zpíváme. Honzík, který hrál dnes Orfea, dělá sám texty, sám muziku. A nejlépe nám jdou hudební komedie. Nějaké drama jsme zatím nezkoušeli. Asi by to nedopadlo dobře. To si ani nedovedu představit.

Máte ráda řeckou mytologii? Řecké báje a pověsti jsem jako malá holka četla a strašně se mi to líbilo.Jsou to takové pohádky pro dospělé. Všechny bohy si už samozřejmě nepamatuji, takže se nemohu považovat za znalce řeckých bájí, ale miluji je. To jo. Vždycky si je ráda přečtu nebo se podívám na film. Souboj titánů jsem viděla snad stopadesátkrát.

Který z řeckých hrdinů je vám obzvlášť sympatický? No samozřejmě Herkules. A taky Odysseus.

Byla jste někdy v Řecku? Nebyla. A chtěla byste tam jet? Hrozně. A co byste chtěla v Řecku nejvíc vidět? Samozřejmě Akropolis. Dostat se do Helénského chrámu. Pokud možno nějaký poznávací zájezd. Tam totiž člověk o ty báje musí určitě přímo zakopávat. Tam bych viděla určitě toho Herkula a Odyssea. Tam bych viděla, jak ve vzduchu letí Pegas.